Josefov je označení oblasti Starého Města, která je spjata s židovským osídlením.
Nejstarší židovské osidlování Prahy je doloženo už od 10. století v podhradí Pražského hradu. Josefov byl osazován o něco později židy z východu (kolem Staré synagogy) a také z jihozápadu (usazeni kolem Staronové synagogy). Židovští obchodníci a penězoměnci se usazovali na výhodném místě mezi dvěma tržišti – Na Rejdišti a na Staroměstském náměstí. Nejednalo se v té době o nuceně vytvořené ghetto, ale o spontánní osídlení vytvořené přirozeným sdružováním židů podle odlišného způsobu náboženského ritu.
Poté, co bylo ve 30. letech 13. století sjednoceno Staré Město hradbou, byla i židovská osada obehnána zdí, která měla židy chránit, nikoli izolovat. Židé byli chráněnci krále, neboť mu platili velké daně. Důkazem vysokého postavení židovské obce byla i výstavba Staronové synagogy v poslední třetině 13. století, kterou provedli právě kameníci královské huti.
Bohužel ani zdi neochránily ghetto před největším pogromem ve středověku, který vyvolalo roku 1389 údajné znesvěcení hostie Židy. Následkem toho bylo velké drancování, vypalování domů a krveprolití, které mělo za následek smrt až 3 000 obyvatel ghetta. Jedním z těch, kteří masakr přežili, byl lékař Avigdor Kara, jež na památku událostí napsal žalozpěv, dodnes čtený na svátek Jom kippur. Avigdor Kara má nejstarší náhrobek na Starém židovském hřbitově.
Nového rozkvětu se Josefov dočkal až v 16. století za císaře Rudolfa II., který potvrdil Židům dřívější privilegia. Díky tomu se židovské město velmi rozrostlo co do počtu obyvatel i počtu církevních staveb. Byla tehdy postavena Maiselova, Pinkasova synagoga, ale i Vysoká synagoga a radnice).
Židovskému městu se dařilo, jeho obchodnických, penězoměneckých či řemeslných služeb využívali i křesťanští obyvatelé Prahy. Leč ti se začali později obávat jeho ekonomického růstu a snažili se jej omezit. To se podařilo za vlády Marie Terezie, která Židy mezi lety 1745 až 1748 vykázala z Prahy.
Další zlepšení přišlo až za vlády Josefa II., syna Marie Terezie. Jeho reformy zrušily různá protižidovská nařízení, ale zůstala povinnost Židů pobývat v ghettech. Z této povinnosti byli vyloučeni pouze nejbohatší Židé.
Politické rovnoprávnosti se židé dočkali až od vydání rakouské ústavy roku 1848. Tehdy se také mohli začít stěhovat mimo ghetta.
Židovská čtvrť, Josefov, byla zařazena roku 1850 mezi pražská města a v té době bylo také na památku Josefa II. po něm pojmenováno.
K začlenění židovské čtvrti mezi pražská města došlo r. 1850; na paměť císaře Josefa II. byla nazvána Josefov. V té době nastal odliv zámožných židů z Josefova a ten se postupně stal čtvrtí chudiny bez rozdílu vyznání. Toto chátrání, špatné hygienické podmínky a přelidněnost vyústily nakonec v projekt asanačního zákona roku 1893.
O několik let později začalo velké bourání, které postupovalo od Vltavy směrem ke Staroměstskému náměstí. Uchráněny zůstaly jen některé významnější stavby, jako byly synagogy, radnice a hřbitov. Podle nového projektu mělo být na takto vyčištěném místě postaveno moderní město se širokými bulváry pařížského typu. Asanace se díky vlivu významných osobností zastavila před Staroměstským náměstím a k plánovanému prodloužení až k Václavskému náměstí nedošlo.
Jako jistá náhrada zániku několika synagog byla postavena právě Jubilejní synagoga roku 1906. Téhož roku vzniklo i židovské muzeum, ustanovené k ochraně historických a uměleckých památek ze zbořených domů a synagog.
Po zániku několika synagog se spojily jejich bývalé sbory a roku 1906 byla, jako jistá náhrada, postavena Jubilejní synagoga v Jeruzalémské ul. Ve stejném roce bylo založeno také Židovské muzeum, které dostalo za úkol zachránit historické a umělecké památky ze zbořených domů a synagog.
Zajímavost:
Židovské Město se až do konce 19. stol. řadilo k nejstarším zachovaným půdorysným útvarům Prahy, což bylo mimo jiné dáno důsledným dodržováním náboženských zvyklostí i obyčejů praktického života uvnitř židovské obce.
