Vyšehradský hřbitov spolu se Slavínem se nachází v historickém areálu Vyšehradu.
Vyšehradský hřbitov patří k nejvýznamnějším hřbitovům v Praze. Vznikl z popudu probošta Václava Štulce v 70. letech 19. století na místě původního hřbitůvku ze 17. století. Dnešní podoba národního pohřebiště pochází z roku 1869, kdy vznikly arkády podle italské předlohy a mramorové hrobky na jihu a východě hřbitova. Hřbitov zaujímá rozlohu 0,81 ha.
Ústředním bodem, ke kterému vede hlavní cesta, je Slavín, společná hrobka slavných českých osobností, vybudovaná na přelomu 19. a 20. století. Idea Slavína vzešla ze spolku Svatobor vedeného Františkem Palackým. Slavín architektonicky provedl Antonín Wiehl a sochařsky Josef Mauder. Vytvořil nad pomníkem alegorickou sochu Génia vlasti, která se sklání nad sarkofágem a dvě sochy – Vlast truchlící a Vlast vítěznou.
Na pomníku také najdeme motto Slavína "Ač zemřeli, ještě mluví". Prvním pohřbeným na Slavíně byl básník Julius Zeyer roku 1901. Následovali mnozí další a někteří sem byli přeneseni až několik let po smrti, nebo si zde naopak nepřáli být pohřbeni, jako Jan Neruda.
Na celém vyšehradském hřbitově našlo poslední odpočinek zhruba 600 osobností, které se zapsaly do našich dějin jako významní spisovatelé, básníci, skladatelé, výtvarní umělci, ale také vědci, lékaři nebo politici. Jejich náhrobky mají nespornou uměleckou hodnotu.
Zajímavost:
Snad o každém hrobě by se dala říct nějaká zajímavost. A tak za mnohé zmiňme náhrobek Josefa Čapka, kde je napsáno, že má "hrob v dáli", neboť zemřel v koncentráku na pochodu smrti.
Karel Čapek spolu s manželkou Olgou Scheinpflugovou mají na náhrobku otevřenou knihu se státním znakem Československé republiky a jej jen s podivem, že nebyl poničen během protektorátu. Malá miska na jejich hrobě byla vytvořena, "aby z ní mohli ptáci pít".
Ostatky Karla Hynka Máchy sem byly přeneseny v roce 1938 na pokraji 2. světové války z Litoměřic, kde už se nacisté příliš rozpínali.
